Já kapelu Prostě řečeno založil s úmyslem upřimnosti, otevřenosti a zdravé drzosti. Říkat naplno a napřímo. Nikdy jsem nechtěl, aby Prostě řečeno byl absolutně sólo projekt. Buď jsem chtěl dělat s producentem, nebo zpěvákem a zpěvačkou. Já bych obstarával instrumentální kompozice nebo nazpívaná dema. Dva pevní členové a zbytek ansámblu jen na živáky. A pokud bychom si sedli, tak by se stali dalšími pevnými členy.
Hledal jsem zpěváky i zpěvačky. Objevil jsem například jednu skvělou zpěvačku z Brna. Bohužel já mám studio a zkušebnu v Praze. Věci, které bychom mohli probrat za pět minut, společně vyzpívat melodii, nebo upravit texty, jsme si museli složitě vysvětlovat na dálku. Ona nahrála dema, já nahrál něco svého a takto jsme si to posílali. A pak tam byly ty odmlky. Meeting v zoomu. Poté další odmlka. Někdy den, někdy několik dní. Každý z nás má svůj život a jsme stovky kilometrů daleko. Byl jsem emočně vyčerpán, skoro až zničen. Album instrumentálně hotové a po několika měsících je nazpívaná jen jedna skladba z deseti. Musel jsem s tím seknout. Takto bychom vokály dělali přes dva roky… Poté další chlap, tentokrát z Prahy. Zkušený zpěvák. Fakt dobrej. No a příjde o sluch. Na několik měsíců. Osud. To nevymyslíte. Pak tam byl ještě jeden „zpěvák“, který se rozcvičuje vypitím raspberry Monsteru, třech piv a jointem. Tak si představte jak seriózní by ta spolupráce byla. Po bezesné noci jsem ho po chatu vypověděl pryč. Začal jsem trénovat zpěv a nazpíval jsem co šlo.
Chtěl jsem svoji hudbu dostat ven, abych se poté mohl věnovat osobním věcem. Do hlavy jsem si vložil mantru: „Udělám album.“ Samotnému se mi dařilo postupovat rychleji. Baví mě hrát na všechny nástroje. Baví me zpěv. Jsem šprt a baví mě technika. Mikrofony a produkce zvuku. Ale jedna věc je, co člověka baví a druhá je dodělat nějaký projekt do konce. A o tom tahu na branku to nakonec celé je.
Ale co byla ta původní motivace nahrávat všechny nástroje sám? Už od mládi, když se nudím, si do rytmu cvakám zubama. Kopák, virbl. Cvaknutí a šoupání. Prsty si do stolu vyťukávám údery do strun na kytaře. Nohama si dupu rytmus. Kývám si hlavou do rytmu hudby, která je jen v mojí hlavě. Hudbu slyším ve svých myšlenkách a slyším ji úplnou a celou. Instrumentál i vokály. Gradace, refrény i sloky. Emoci, energii, tlak. To vše ještě před tím, než sáhnu na kytaru, nebo klávesy. Na nástrojích si jen odzkouším, že to, co slyším v hlavě, je hratelné a bude to mít stejný dopad i pro ostatní posluchače. A to je možná ten dar i prokletí. Když slyším hudbu ve své hlavě celou, tak na co k její tvorbě potřebuji kapelu? Navíc, když mám ze své tvorby radost. Ano, říkám si: „Mohlo to být lepší.“ Ale také si můžu říct: „Je to tak akorát, jaké to mohlo v daný moment být.“

Prosinec 2025, MK